fbpx
MENU

Lukáš Žďárský: Čahoun se psem a Vnitroblockem

NačtyřechInspiraceLidéRozhovor

Lukáše netřeba sálodlouze představovat, jeho mediální stopa je totiž větší než od Yettiho. Tento sympatický mladík je korunní princ revitalizace – na co sáhne, to přetvoří a zaplní kulturou a kreativními lidmi. S jeho partou Dudes & Barbies tak přivedli na svět Radlickou kulturní sportovnu, Vnitroblock, Kavárnu co hledá jméno, kreativní studio KOIA KOIA a spoustu dalšího.

Ale protože nás architektura a znovuoživování zapadlých míst nezajímá tolik jako lidi, kteří za nimi stojí, rozhodli jsme se Lukáše v doprovodu čtyřnohého mazlíčka Archieho zeptat na jeho koníčky, cestovatelské plány a jak se mu žije, když je všechno zavřené. A co jsme se dozvěděli? Třeba to, že kromě zisku juniorského titulu ve florbale a zkušenosti s holotropním dýcháním Lukáš jako správný Litvínovák od útlého věku vymetal jednu lajnu za druhou. Jakto? No protože hrál přeci hokej…

👇 Pokračuj v rozhovoru👇

Lukáše jsme fotili v jeho hoodu – ve Vnitroblocku, kde je atmoška tak hustá, že by se dala krájet.

Jak se máš?

Mám se skvěle. Celá tahle doba je bezprecedentní – otevírá spoustu příležitostí, umožňuje člověku se nadechnout a dává mu možnost se zastavit a zrevidovat to, jakým směrem se chce ubírat. A to mě hrozně baví. Baví mě dělat nové věci. Mimoto připravujeme nové projekty. Hodně mě to zaměstnává a zároveň mi to vrací spoustu energie.

Na začátku karantény (březen 2020) jste měli rozjetých několik projektů, který byly těsně před vykopnutím do světa. Jak jste na tom teď?

Vesměs zůstáváme v gastronomii. V rámci opatření jsme však museli omezit provoz a bohužel nemáme takový produkt, který by se dal rozvážet. Momentálně ale pracujeme na tom, abychom se co nejdříve přepnuli do „delivery modu“. Nicméně doufám, že se lidi budou moci brzy zase potkávat – už jen kvůli té atmosféře a prostředí!

A projekty, které jsme měli připravené? Ty jsme byli nuceni pozdržet. Nikdo nevěděl, jak dlouho to bude trvat – původně jsme mysleli, že covid je záležitostí na pár měsíců, takže jsme se soustředili spíš na hašení následků. Po roce mám ale pocit, že je to nový standard. A že se všichni budeme muset učit znovu žít naplno.

Myslíš, že tohle období zanechá na lidech stopy? A věříš, že se brzy vše vrátí do „normálu“?

Já bych byl hrozně rád, kdyby si z tohoto všichni odnesli nějaké ponaučení. Tím nemyslím jen jednotlivce, ale i státy, korporace… Je vidět, jak se civilizace zpomalila a planeta nadechla. Také zjišťujeme, že za některými zážitky nemusíme letět na druhou stranu zeměkoule, ale můžeme je zažít i v našem okrese. Trošku se ale obávám, že se to zase všechno vrátí do starých (zrychlených) kolejí a že to, co si z toho odneseme, bude jen strach.

Podle tvých sociálních sítí to vypadá, že poměrně často sportuješ…

Pro mě je sport nedílnou součástí života. Já na nic konkrétního netrénuju (pozn. red. Kecá! Trénuje na B7 aka Beskydskou sedmičku, což je jeden z nejpopulárnějších extrémních závodů v ČR. Závodník se musí vypořádat se 7 beskydskými vrcholy a doběhnout v co nejlepším čase.) Jezdím na kole, běhám, plavu, lyžuju – přirozeně se mi ty aktivity prolínají napříč sezónou. Sportování je pro mě #metime, který mám jenom pro sebe. Nemám rád stereotyp a nedokázal bych jednu věc dělat pořád. Rád dělám všechno. Chci se hlavně učit nové věci a skrz to poznávat nové lidi. Do jisté míry je to pro mě i forma mentálního odpočinku. Ale to neznamená, že nejsem soutěživý – pořád se snažím zaměřit na to, abych si nenabil hubu, a zároveň dojel/doběhl co nejrychleji.

Byl jsi vedený ke sportu odjakživa? Nebo sis k němu musel najít cestu sám?

Já jsem vyrostl v Litvínově. Tam se nás nikdo neptal a prostě jsme šli všichni na hokej.

A ten, kdo neuměl bruslit, šel pak na florbal!

Naši mě ke sportu vedli, ale nikdy si na mně neřešili svoje nenaplněné ambice nebo neúspěchy. Takže mě ve všem podporovali, ale nikdy to nebylo stylem: „Jsi průměrnej, pojď bokem, dostaneš cep!“ 😄 Ale je pravda, že jsem si z dětství odnesl trochu té soutěživosti. Teď ale soutěžím spíš sám se sebou než s někým jiným.

Jak dlouho jsi v Praze? A co tě sem přivedlo?

Jsem tu 12–13 let. Pro nás z Litvínova bylo automatické, že půjdeme na vysokou do Prahy. Já jsem se chtěl trhnout ještě víc a šel jsem až do Brna. Studoval jsem tam 3 roky Newton College, rok z toho jsem byl
v Estonsku, kde jsem taky hrál florbal…

Velkoformátový piece v pozadí má na svědomí davidstrauzz.

Aha! Takže tobě nešlo to bruslení… 😄

😄 .. Já jsem zhruba v patnácti letech přestal hrát hokej a začal hrát florbal.

Počkej, takže jsi fakt hrál hokej, jo?

No jo. Fakt jsem hrál hokej. Ale věděl jsem, že ze mě nikdy žádná hvězda nebude.

Jak jsi mohl vědět, že nebudeš hvězda?

No tam to funguje tak, že se tam celkem rychle nějak zapíšeš a táhne se to s tebou celou dobu. Takže já jsem se bez vyhlídek plácal ve třetí, čtvrté lajně. Jakmile jsem ale přešel na florbal, bylo to najednou diametrálně jiné, protože mi šel. A to tě samotného motivuje se zlepšovat. Najednou jsem byl kapitán
v juniorském týmu, jel jsem do Estonska – tam na mě koukali, že jsem byl z Čech – že to je země, kde to jako umí hrát. Vyhráli jsme titul. Je pravda, že díky tomu, že jsem sekl s hokejem, jsem mohl jít na střední školu, na kterou jsem chtěl, mohl jsem jít na vysokou, což je vtipný, protože jako dítě to svým způsobem vnímáš jako životní prohru, ale když to vidím zpětně, je to zcela v pořádku.

Jaký máš vztah ke vzdělání?

Pro mě to je celoživotní cesta, stejně jako ten sport. Neumím si představit život bez pohybu a bez toho, aniž bych se učil něco nového. Potřebuju to. Pořád. Dodnes studuju. Mám nutkání se osobnostně rozvíjet. Baví mě nasávat věci a neustále je ladit. Samozřejmě čím více toho člověk ví, tím více odkrývá další a další neprobádaná území, takže mám pocit, že nikdy nebudu kompletní.

Jsi úspěšný v tom, co děláš, a k tomu docela hodně sportuješ – to zní jako něco, po čem ženy touží. Máš ty nějaké chyby?

(…dlouhá odmlka)
Podle sebe soudím možnosti ostatních a taky docela podhodnocuji situace a úkoly. Neumím moc chválit a jsem strašně soutěživej. A je mi vyčítáno, že moc neumím dávat najevo své emoce – to mi teda vyčítají spíše ženy než muži. 😄

Ty si docela jedeš ten osobnostní rozvoj. Co tě k tomu přimělo?

Pro mě to je úplně přirozené. Baví mě nasávat ty věci a neustále je ladit. Samozřejmě čím víc toho víš, tím víc se prohlubuje to, co nevíš a čemu nerozumíš. Odkrýváš další a další témata. Pro mě to je na úrovni toho pohybu. Neumím si život představit bez pohybu a neumím si ho ani představit bez toho, aniž bych se učil něco nového.

Nedávno jsi byl na Maitri (holotropní) dýchání. Co jsi od toho očekával a splnilo se ti to?

Já neměl žádné očekávání, ale už předtím jsem slyšel hodně příběhů o tom, co lidi během toho dělají, vnímají a prožívají. Byl jsem proto zvědavý, co to přinese mně. Věděl jsem, že se ve skupině hodně hlídám, tak jsem zkusil tuhle individuální možnost a myslím si, že to pro mě bylo na jednu stranu bezpečné, ale na druhou stranu ten prožitek nebyl vzhledem k absenci skupinové dynamiky tak silný. Takže jsem si dýchal tak, jak jsem to zrovna v ten moment cítil. Buď naplno, nebo skoro vůbec – a tím jsem se vědomě vypnul a byl jsem někde v sobě. Dalo mi to ale do života další otázku, a to kdo vlastně opravdu jsem? S tím jsem já odešel z toho holotropka.

Po zesnutí nejslavnějšího psího promotéra Zdeňka Srstky zůstala prázdná mezera, kterou by Lukáš se svým kulišáckým výrazem a láskou ke psům mohl s přehledem zaplnit.

A co teď s tou otázkou?

Nechávám to uležet. Sleduju to. A budu nad tím dál uvažovat, protože mě zajímá, jestli to, kdo jsem, je to, co si myslím, že jsem? Anebo to, jak mě vidí ostatní? Nebo to, co ode mě očekávají? Možná je to taky kombinace zmíněného… anebo něco úplně jiného?

Komu bys holotropko doporučil?

Každýmu. Tím, že jsem neměl nějaký extrémní stav, mi mnohem zajímavější přišel „mužský kruh/výcvik“. Tam se člověk hodně rochní v sobě. Témata jako rodiče, dětství, osobní vize… Není to úplně o tom odejít vzpřímeně jako „viking“, ale spíš porozumět sobě, vyčistit si trochu rodinný vztahy. Čím dál tím víc vnímám, že tohle všechno potřebuju mít zmapovaný dřív, než sám budu zakládat rodinu.

Víte, co je „mužský kruh“?

Výcvik zaměřený na posilnění mužské identity skrze prožitek a porozumění, kontakt s tělem a prozkoumávání duchovních rozměrů vlastní mysli. Nabízí poznání potřeb i zdrojů a slouží k lepší sebeidentifikaci.

Když si vybíráš kde a jak si vyčistit hlavu, máš radši hory, nebo oceán?

Hory. Já mám radši čerstvý vzduch a taky sníh než vedro. Mám pocit, že na horách je to 360°. Mám větší možnost, můžu kamkoliv. U toho oceánu jsem buď na lodi nebo na moři – to mi přijde takový omezující.
V nějaký mojí představě svobody cítím mnohem větší volnost v lese, v přírodě na horách.

Wish list – místa, která chceš za život poznat. Jsi spíš člověk zcestovalý nebo se snažíš spíše budovat?

Já mám cestování hodně rád, ale nejsem žádnej nomád. Moje práce je hodně fixovaná na Prahu a často vyžaduje moji fyzickou přítomnost. Moje cestování je spíš o tom vypadnout do přírody než jezdit po městech a obhlížet nová místa. Je to takové vandrování bez nějakého plánu. Teď chystám obytňák. Už teď mám v podstatě auto, ve kterým se dá spát. To je cestování, které já mám rád. Mít sebou co nejvíc věcí, které na té cestě můžu použít – vozit si zázemí. Nejsem hotelový typ. Ani to letadlo mě moc nebaví.

Chtěl bych procestovat Norsko – zachovalá příroda, čerstvý vzduch, zeleno, sychravo – mám rád déšť. Navíc není tak exponovaný jako jiný místa. Láká mě střední Asie – Kazachstán, Mongolsko… procestovat západní, střední Asii. Taky Rusko. Rusko se mi líbí.

Představíš mi tvého parťáka Archieho?

Tohle je Archie, Archie tohle je Kateř. Archie je kříženec husky s vlkodavem. Pořídil jsem si ho tenkrát s mojí tehdejší přítelkyní Karolínou. Jsou mu teď 4 roky. Narodil se husky fence v útulku a my si ho vzali, když mu byly 3 měsíce.

Proč jste si pořídili psa?

Došli jsme ve vztahu do té fáze, kdy nejdřív pes a pak třeba dítě. Já jsem navíc vyrůstal s huskym u strejdy, takže jsem měl jasno. A Karolíně se taky líbí. Do toho na nás vyskočilo štěně na facebookových stránkách Psí Štěstí, což je parta dobrovolníků, která agreguje útulky na internetu. A bylo to.

Čím je Archie charakteristický?

Je to rozmazlánek a je hodně teritoriální. Vypadá jako vlk, je charakteristický pro své dvoubarevné, modrohnědé oči. A taky tím, že mu jedno ucho padá a druhé stojí. Jo a v létě smrdí jako žínka, protože pořád honí nutrie ve Vltavě. Celkově si dost lidí stěžuje, že smrdí, ale nám nesmrdí. My ho máme rádi.

Archiemu padá ucho, něco si přej!

Kde je nejvíc happy nebo co ho dělá nejvíc happy?

Nejvíc happy je v -10 °C, když sněží. Miluje sníh, zimu, v létě vodu, ale tím, jak má huňatý kožich, tak je mu dost vedro. I v zimě spí venku na zahrádce – třeba až v 6 ráno si ťukne, že chce dovnitř.

Jak mu nejradši říkáš?

Archie, ty moje kočičko.

Foto

Martin Feix Instagram

Model

Lukáš Žďárský Instagram