Eliška Hudcová: Ve městě kočka, v přírodě lvice

Lifestylová blogerka a cestovatelka Eliška Hudcová je žena mnoha tváří. Pokud ji potkáte v její domovské Praze, zaujme vás skvělým outfitem a perfektním make-upem. V přírodě se z ní ale stává predátor – nefalšovaná lovkyně zážitků, která se nebojí sáhnout na dno svých sil. Po svém boku má věrného chlupáče Gina, který ji všude doprovází. A že po celodenní dřině usínají zablácení ve stanu, ti snad ani nemusíme říkat.

Elišce zkrátka koluje v krvi tolik energie, že ji musí neustále někde vybíjet. Třeba na svých nekonečných toulkách horami nebo na jednom z nejtěžších závodů světa Eco-Challenge. Jak probíhaly tréninky
v týmu, kde byla jediná Češka? Co si z tohoto životního zážitku vzala a z čeho má největší hrůzu?

👇 Pokračuj v rozhovoru 👇

To se takhle sejde blogerka, cestovatelka, horolezkyně, fotografka, stylistka a markeťačka…
Kde? V jedné osobě!

• 

Výčet tvých zájmů a profesí je vskutku košatý. Čím se cítíš být nejvíc – potažmo nejčastěji, nejradši? Co z toho tě nejvíc naplňuje?

Nejčastěji se v tuhle chvíli liší od nejradši. Nejčastěji jsem markeťačka – je to moje práce a trávím tím teď většinu času, protože se nedá moc cestovat. Nejradši jsem ale samozřejmě cestovatelka a horolezkyně.

Jak ses od módy a fitness přesunula k cestování?

Cestování mě bavilo vždycky, ale jako 18letá holka toho na vlastní pěst moc nenacestujete – kvůli škole, začátkům kariéry a penězům. To, že jsem o něm začala psát přišlo až s věkem, protože čím jsem byla starší, tím jsem cestovala víc. A taky jsem chtěla psát o něčem víc, než je lifestyle. O něčem, co má nějakou přidanou hodnotu a bude to inspirativní. 

Hory, nebo oceán? Jaké lokace tě baví nejvíc?

Jasně že hory! Rodiče milovali hory a polovina rodiny leze po skalách. Já bych to ale spíš definovala jinak. Jsou místa, kde jsou lidi, a pak jsou místa, kde lidi nejsou. A mě to táhne spíš na ta málo známá a těžko přístupná místa. A shodou okolností to jsou většinou vysoké hory, protože ne každému se chce trmácet dva dny na vrchol a raději skončí na té pláži. Navíc mám fobii z otevřeného moře, takže k moři mě to netáhlo nikdy. 

• 

Čím v tobě moře vzbuzuje strach?

Bojím se mořských potvor a vadí mi pocit, že nevím, co je pode mnou. K utopení mi stačí, aby se mě dotkla ryba a mám infarkt. 

Nebráníš se ani single cestování. Jaká doporučení bys dala lidem, kteří se také odhodlávají někam odjet sami na vlastní pěst?

Hory nejsou ta nejšťastnější varianta, kam vyrážet single. Tam už jde o bezpečnost a je lepší, když je s tebou někdo, kdo si dokáže poradit v krizové situaci. Single cestování je úplně jiný rozměr. Donutí tě hodně přemýšlet o životě a sobě samým, takže tyhle cesty jsou super, když si chceš něco srovnat v hlavě.

Spoustu cest jsem musela zrušit a smířit se s víkendem v Krkonoších. Ty mě ale po páté návštěvě přestaly bavit, takže jsem začala hledat neznámá místa, o kterých nikdo moc neví.

V otázce hor nejsi žádný troškař, protože plánuješ zdolat nejvyšší hory světa. Jak takové výstupy probíhají, jak se na ně připravuješ? Jaký vrchol tě čeká v dohledné době? 

Připravuju se na ně víceméně celoročně, takže fitko. A když mám volný víkend, vůbec nepřemýšlím a mířím do Alp nebo Dolomit. Nijak zvlášť ale na konkrétní výstupy netrénuju. U pěti a šesti tisícovek se na to moc připravit nedá. Na to jsem ještě velký amatér a beru s sebou vždycky průvodce. No a při samotném výstupu je důležité nevzdávat to, když už fakt nemůžeš – což mě se stát nemůže, protože čím blíž jsem vrcholu, tím víc mám energie. 😅

• 

• 

Zúčastnila ses světového závodu Eco-Challenge na Fidži, mohla bys ho popsat a nastínit, o co v něm jde, v čem se závodí?

Eco-Challenge má přezdívku nejtěžší závod na světě. Probíhá v těch nejdrsnějších podmínkách (pokaždé někde jinde) a letos se závodilo v džunglích a oceánech Fiji (paradox, když se bojím vody, co?) 😅 
Závod má 650 km, což vychází na nějakých 14 dní, a závodí se 24 hodin denně v pětičlenných týmech. Žádná elektronika, jen mapa a kompas. Závodilo se v hikingu, kole, lezení, slaňování, raftingu, kaykaku, sailingu, paddleboardech na moři i na řece a v potápění. 

Byla jsi součástí tureckého týmu. Jak se to stalo? Došlo v důsledku rozdílných kultur k nějakým problémům?

Když jsem ještě trénovala ve fitku, jeden z mých klientů byl turecký Američan. A právě on mě do závodu zatáhl s tím, že potřebují holku, protože týmy musí být vždy smíšené. Náš tým byl tedy trochu international. Tři Turci, jeden turecký Američan žijící v Česku a já. Museli jsme si ale vybrat zemi, za kterou budeme závodit a s velkou převahou Turků to padlo právě na Turecko. Byla jsem v týmu jediná holka, zároveň taky nejmladší, ostatním bylo 50+. Nutno taky podotknout, že jsem 3 ze 4 členů nikdy předtím
v životě neviděla a jeden člen dokonce nemluvil anglicky, takže to občas bylo obtížné, ale pojilo nás to nejzásadnější – adventure spirit a slušná fyzička. 

Jak probíhal trénink? 

Některé týmy se adventure racingem živí. To ovšem nebyl náš případ. Naštěstí jsme v týmu měli jednoho člena, který se už Eco-Challenge třikrát zúčastnil. Jediné, co jsme věděli, bylo to, že musíme trénovat. Hodně. A tady nastal první problém. Jednak jsme všichni měli fulltime práce, ze kterých si nemůžete jen tak vzít půl roku volno, což zásadně ovlivnilo naši frekvenci tréninků. A druhý háček tkvěl v tom, že polovina týmu žije v Turecku a druhá v Česku, takže potkat se na společný trénink bylo dost náročné. 

Společné tréninky jsme nakonec absolvovali pouze 4 – v Chorvatsku, dvakrát v Turecku a jednou
v Japonsku. Nikdy jsme ale nebyli kompletní, vždycky někdo chyběl.

Co ti závod dal? V čem tě pokořil a vyhecoval?

Dal mi neuvěřitelný zážitek, na který nikdy nezapomenu. Asi mi pookřálo i nějaké ego – když zvládnu nejtěžší závod na světě, zvládnu cokoliv. 

Byl to boj o život?

Občas jo. Po 4 dnech bez spánku jsme měli halucinace, museli jsme se pečlivě starat o své nohy, které byly mokré 24/7. Jeden člen týmu dostal něco, čemu se říká „jungle foot“, způsobené právě vlhkem. Je to hnisavá, do masa otevřená rána na chodidlech a prstech. Ke konci závodu už se na nohy ani nepostavil, takže pro něj musela přiletět helikoptéra. Léčil se z toho další tři měsíce. Takže ano, občas jsme o život bojovali. 😅

Jak jste řešili stravování?

Rychlými snacky jako jsou oříšky, sušené ovoce a maso, tyčinky. Při závodu není čas na vyvařování. Teplé jídlo jsme měli jednou za 4 dny, v tzv. camps, kde na nás čekal pátý člen týmu, který nám dělal support.
V kempech jsme měli hodinu a půl povinnou přestávku, takže jsme se většinou najedli a prospali.

Bála ses někdy v průběhu závodu?

Jednou, při nočním sailingu. Sice jsme seděli na lodi, ale kolem nás byli nějaké mořské potvory a rejnoci. Fuj. 

Co byl tvůj nejsilnější moment závodu?

Když jsme byli asi 10 minut první. To bylo úplně na začátku, hned po startu. Vyrazili jsme strašně dopředu, protože jsme byli úplně vyhecovaní, ale jak to tak bývá – když vynakládáte 100 % energie, docela brzo vám dojdou síly, takže nás pak všichni předjeli. No, nebyla to nejšťastnější strategie…

• 

Letos jsi procestovala kus Česka. Jaké místo u nás by rozhodně měl navštívit úplně každý?

Těch je! Česko jsem strašně zanedbávala, protože mě nejvíc lákaly destinace přes půlku světa, jako je Amerika, Kanada, Zéland, Japonsko nebo Austrálie. Za to, že jsem začala cestovat po Česku, může korona. Spoustu cest jsem musela zrušit a smířit se s víkendem v Krkonoších. Ty mě ale po páté návštěvě přestaly bavit, takže jsem začala hledat neznámá místa, o kterých nikdo moc neví. Mě navíc strašně baví moderní architektura a glamping, takže v souvislosti s tím jsem začala psát i o zajímavých místech, kde se ubytovat. Ale zpátky k těm místům. Nejvíc se mi líbilo v Modlivém Dole a obecně u Sloupu v Čechách. Uchvátila mě i Rolava a starý cínový důl v Krušných horách. Na Moravě mě bavila i vyhlídka Kobylí Vrch nebo rozhledna Salaš.

Víte, co je glamping? Slovo vzniklo z anglických výrazů „glamorous“ a „camping“ – představuje spojení krásy, luxusu a kempování. Ideální pro ty, kdo milují kempování v přírodě, ale zároveň si chtějí užívat luxusu a moderních vymožeností.

Jedním z tvých poznávacích znamení je tvůj pes Gin. Vypadá trochu jako velký plyšový medvěd, takže co je to za plemeno a proč ses rozhodla právě pro něj?

Gin je portugalský vodní pes. Tohle plemeno je trochu speciální, protože nelíná. Fakt, doma nemám jediný chlup, což je super. Chtěla jsem nějaké větší plemeno, aby se mnou zvládalo hory, ale ne zas tak velký, aby se se mnou nevešel do stanu. 😅

• 

Čím je Gin specifický?

Třeba v tom, že nemá rád vodu, i přesto, že je to vodní pes. Už je mu rok a do vody jsem ho dostala jen jednou, když jsem ho tam omylem shodila. Zato miluje sníh – dokáže v něm řádit celé dny, což se hodí, protože já sněhem žiju a vodu taky nesnáším. 😅

Cvičíš Gina nějak, nebo máš spíš volnější ruku?

Volnější ruku rozhodně nemám. Nesnáším nevychované psy, kteří neposlouchají, takže jsem výchově věnovala opravdu hodně času a energie. A výsledek? Poslouchá na slovo a umí neskutečné tríčky! 

Kdyby si chtěl někdo také pořídit portugalského vodního psa, s čím by měl počítat? Pro koho může být například nevhodnou volbou? 

Nemyslím si, že by se k někomu vyloženě nehodil. Je takový všestranný. Když potřebuju pracovat a aby neotravoval, tak je z něj gaučák, co celý den prospí, ale když vyjedeme do hor, tak se z něj stává hyperaktivní blázen. 

• 

• 

Proč se Gin jmenuje Gin a proč jsi mu odebrala jméno Hamilton?

Je to čistokrevný pes, takže měl samozřejmě jméno z chovné stanice. Původně jsem si chtěla pořídit dva – Gina a Tonica (důvod je asi jasný), ale před tím, než jsem si pořídila druhého, přišel do mého života přítel, který má také psa, takže máme dva a nevím, jestli bychom zvládli tři. Takže zatím je to jen Gin a Bob. 

Co spolu podnikáte nejradši?

No přeci výlety!

Web: https://eliskahudcova.com/