Představte si, že stojíte na laně, jehož konec nevidíte, a pod sebou máte jen hlubokou propast. Jestli se vám stáhl zadek strachy, snad raději ani nečtěte dál. Pokud se vám po těle rozlila příjemná vlna adrenalinu, příběh českého studenta a držitele hned několik světových rekordů ve slackliningu vám nedá spát. Danny Menšík vás zasvětí do své největší vášně, ale také vás seznámí se svým budoucím povoláním, které má do kancelářské otročiny na míle daleko.
Na první pohled vypadá jako obyčejný student lesnictví jedné z pražských vysokých škol. Pokud se ale Dannyho zeptáte, co dělá ve volném čase, dost možná vám brada tvrdě dopadne na zem. Od patnácti let se totiž věnuje slackliningu, sportu, jehož cílem je projít po pružném popruhu nataženém mezi dvěma místy. Podle toho, kde a jak si člověk popruh natáhne, se dále dělí na longline (lajna natažená v nízké výšce), trickline (lajna dlouhá kolem 20 metrů, na které se provádí různé triky) a highline (lajna ve výšce mezi skalami či budovami, kde se používá jištění). Danny vyniká obzvlášť v highline. Na slack ho poprvé nalákal kamarád v kempu, když mu bylo patnáct let. Počínající zálibu pak podpořila tematická videa na Youtube a pomyslnou poslední ránu zasadila pražská lajnová parta ze Stromovky. Zrodila se Dannyho životní vášeň.
O devět let později je ze slacku neodmyslitelná součást Dannyho života. Stejně jako hory a lezení. Proto pokud není ve škole, najdete ho buď na lezecké stěně, nebo doma v Českém ráji či v Alpách, kde natahuje lajny a od rána do večera se sápe po skalách. Co při tom mladý slacklinista cítí? Dává průchod strachu? ‚‚Jak kde. Na většině lajn se už moc nebojím a na pády do jištění jsem už zvyklý. Nejvíc se asi bojím na exponovaných lajnách v horách, kterým předchází dlouhý, náročný přístup, po kterém jsem unavený. To se pak bojím pořád. A taky se tam cítím jako hodně malá částice v moři skal a ledovců. Pak když dělám na nějaké akci slack show, vystoupení na lajně, tak se občas bojím, aby to vyšlo, jak chci,‘‘ přiznává Danny bez ostychu, čímž jen dokazuje svou profesionalitu a respekt k rizikům.
‚‚Hory pro mě znamenají prostředí, které mě přitahuje. Vzbuzuje ve mně vzrušení a emoce stejně jako klid. Hřiště.‘‘
Jako mají běžci svou oblíbenou trať nebo motocykloví závodníci okruh, prochází se na některých místech také Danny radši než na jiných. Kde se nachází? ‚‚Co se týče normálních longline v parku, tak Stromovka je velká srdcovka. Tam jsem strávil hodně pěkných dnů. Nejlepší highline spoty v Čechách jsou skalní pískovcová města, takže Hrubá skála, Prachov, Adršpach, Ostrov. To jsou všechno magicky krásná místa a pro mě ráj na zemi. V Evropě mám nejradši Dolomity v Itošce a Chamonix ve Francii. Nicméně celé Alpy od jihu po východ jsou nabité skvělými spoty, to se ani nedá stihnout. A pak těch spotů dál ve světě… Ajajajaj to bych potřeboval teleport,‘‘ zasnívá se nadšeně Danny. Jednou by rád zdolal vrcholy Patagonie v Jižní Americe, ale nebude to vlivem nepříznivého počasí snadné.
To, že Danny není žádný nešikovný začátečník, potvrzují jeho úspěchy. Skvěle našlápnuto k lámání rekordů měl už v 18 letech. ‚‚Blízko k prvnímu svěťáku jsem měl už v roce 2014, kdy jsme v Divoké Šárce natáhli 208 m, přičemž tehdejší rekord byl 214 m. Ale světák se podařil až další sezónu s kamarády Francouzi, Nathanem Paulinem a Theem Sansonem, natáhnout a přejít 469 m na festivalu Natural Games v údolí Gorges du Tarn. Pak na podzim Theo přešel 495 m a já jsem si řekl, že už to do toho chce trochu praštit a že příště natáhnu přes 1 km. A tak jsme s Nathanem natáhli a přešli v květnu 2016 1 020 m ve výšce asi 600 m mezi dvěma horami. Tím jsme víc jak zdvojnásobili předchozí rekord a přešli mýtickou vzdálenost 1 km, o které se do té doby jen vtipkovalo. Splnil jsem si tím velký sen, ale zároveň jsme tím ukázali, že chození rekordů na délku je slepá disciplína. O obtížnosti lajny ani o hodnotě sportovního výkonu nerozhoduje jen délka, a tak 1 km nemusí být nutně těžší než 500 m apod. To pro mě byl zlom, od kterého nehledám nejdelší lajny, ale ty nejkrásnější. Hledám estetické, logické směry na místech, které k tomu vyzývají. Dvě místa, kterým bude slušet lajna mezi nimi.‘‘
Chcete také zdolávat výšiny na slacku? Podle Dannyho se musíte obrnit trpělivostí, protože na začátku se drží balanc špatně takřka každému. Podporou vám pro takové chvíle mohou být stejně naladění přátelé, s nimiž budete trénovat. Spoustu zkušeností načerpáte na tematických akcích, kde získáte kontakty, motivaci i know-how. V případě highline se rozhodně vyplatí trénovat pod dozorem zkušenějších, jež vám pomohou s bezpečnostní stránkou i jištěním. U dlouhých lajn na horských vrcholech rozhodně respektujte počasí.
Co Danny doporučuje pořídit si do startu? ‚‚K úplnému začátku stačí pořídit si základní set, což znamená cca 15metrovou lajnu s ráčnou na napínání, nebo kamaráda, co takovou má. K tomu je dobré mít pruhy koberce jako ochranu stromů a popruhu. Když už vám základní set začne být krátký, tak to chce zainvestovat do delší lajny, lepšího napínacího systému (menší kladkostroj) a dalších speciálních kotevních prvků, nebo si opatřit dalšího kamaráda, co tohle má. Co se týče highline, tak je to další nákupní seznam speciálního vybavení. Obecně se vyplatí mít vybavené kamarády. Natahování lajn je konec konců dost týmový sport, protože spoustu highline by člověk sám nezvládl. Nebo by mu to zabral neúměrně moc času.‘‘
Kromě toho, že Danny balancuje nad propastmi, je aspirantem na horského vůdce. Tato profese se řadí k tradičním povoláním v alpských zemích s dlouhou historií. Dříve totiž tamní obyvatelé hor pomáhali dobrodruhům dobývat vrcholy a během války převáděli vojáky. Postupně se řemeslo rozšířilo do celých Alp až vznikla mezinárodní organizace s celosvětovou působností – IFMGA (International Federation of Mountain Guide Associations). Ta spojuje jednotlivé národní asociace, udává standard, jak má vypadat výcvik a práce horských vůdců, co musí umět a dodržovat. Díky tomu jsou horští vůdci na celém světě určitou zárukou kvality a bezpečnosti. ‚‚Aspirant pak znamená, že jsem, jak se u nás říká, ,polovodič‘. Mám za sebou většinu výcviku a už můžu začít vodit lidi po horách a dělat si tak povinnou praxi před závěrečnými zkouškami. Nicméně sám můžu vodit spíš jednodušší horské túry, nebo ty složitější pod dohledem zkušeného kolegy,‘‘ vysvětluje Danny svůj současný status.
Na dráhu horského vůdce jej navedl kamarád, jenž se profesí již živí. Jelikož Danny už většinu základních dovedností nezbytných pro tuto práci ovládal, řekl si, proč to nezkusit a vrhl se do výcviku, který ho opravdu nadchnul.
Výcvik je náročný jak fyzicky, tak psychicky i finančně. Před samotným výcvikem už musí člověk být zdatný lyžař, lezec i alpinista, což dokazuje listem výstupů, který přikládá k přihlášce do výcviku. Také je důležité, aby zájemce dokázal vyhodnotit a minimalizovat riziko, pracovat s lidmi v jakékoliv situaci, uměl je uklidnit, improvizovat, snadno se rozhodovat. Následují přijímačky z letních a zimních disciplín, poté až začíná samotný výcvik v minimální délce tří let sestávající se ze stovky kurzů. Ty musí kurzista splnit do jednoho. Každý kurz a zkouška něco stojí a celý výcvik se všemi náklady vyjde zhruba na 400 tisíc korun. Jeho součástí jsou nejrůznější disciplíny od lezení na umělé stěně přes skalní a horské lezení, první pomoc až po lavinový výcvik a freeride.
V prvé řadě je ale horské vůdcovství symbolem svobody. Možností vymanit se z okovů konvenčního zaměstnání od devíti do pěti. Prostorem k seberealizaci v prostředí nádherné přírody, kochání se dechberoucími panoramaty, šancí poznat spoustu zajímavých lidí, jejich osudy i kus světa.
Nabízí se otázka, proč si takového horského vůdce lidé vůbec najímají. Je to snadné. Jen horský vůdce vás provede po hřebenech zcela bezpečně. Dobře zná prostředí, dokáže předvídat chování přírody a nevystaví vás vědomě ani nevědomě riziku. Na rozdíl od mnohých zážitkových agentur. Také si můžete nechat od horského vůdce připravit kompletní cestovní plán, poradit se ohledně dopravy nebo ubytování v dané lokaci.
Jak vypadá Dannyho život ve výškách, se můžete podívat na jeho Instagramu.
Raglan s logem: 890 Kč