7krát3 = Jediný R&B fyzioterapeut v Česku

Producent a interpret 7krát3 je v současné době opravdu žhavým zbožím. Jeho hudba čeří vody české pop music skvělým soundem a nápaditostí, za kterou by se nestyděla ani slovutná jména zahraničního R&B. Perličkou jsou pak české texty, které si buďto zamilujete, nebo vám po jejich poslechu zůstane ve tváři vepsané jedno velké „WTF?“.

Jisté je, že 7krát3 posunul laťku tuzemské hudební scény o kus výš. Ale stejně jako Batman i on má dvě identity. Kromě produkování hudby, která je mellow jako hedvábný šátek klouzající po opálené kůži našich modelek, ordinuje jako fyzioterapeut Štěpán Hebík. Zkrátka na co tenhle rodák z Budějovic sáhne, to se promění ve zlato. Jak to vůbec všechno stíhá? A čím chtěl být, když byl ještě capart? Jo a víte vůbec, co je vlastně trombon?

👇 Pokračuj v rozhovoru👇

…dost našich fans tě asi nebude znát.

Mě ale poslouchaj dost prsatý holky! Hlavně! (smích)

Jenže nás sledujou spíš ti týpci, co sledujou prsatý holky. (smích)

Po tom, co jsem se podíval na váš Instagram, to dokážu pochopit. Je pravda, že se na to dobře kouká. Cenim tu poloprůhlednost.

Ale ten tvůj klip byl tak výraznej, že si nakonec myslím, že tam to pojítko je, protože někteří naši fans budou mít aspoň jeden z těch 12 problémů.

Jak se máš?

No… Mám se dobře, ale občas to dá zabrat. Život je jako na houpačce a aby si člověk mohl říct, že se má dobře, musí pro to něco udělat.

Jak tě ovlivnila tahle doba covidová? Jak tě zasáhla?

Až teprve teď mě začíná mrzet, že pandemie začala v období toho největšího hypu, kdy jsem vydal CD a singly. Měl jsem sklízet plody v podobě koncertů a fesťáků, ale to se bohužel nestalo. Tak to mě mrzí. Ale neodradilo mě to, makám dál a trávím víc času ve studiu. Vymejšlim nový věci, písničky, ale koncerty mi strašně chybí, hlavně fyzickej feedback lidí.

Co je u tebe nového? Kde se na tebe můžeme těšit?

Skládám nový věci, střádám track po tracku na novou věc. Něco už mám hotový! Jinak v létě se chystá velká tour s dvacetičlenným orchestrem, který doprovodí několik interpretů jako jsem já, Vladimír 518 nebo DJ Wich. Na to se moc těšim. Celý to má pod palcem Radimo – producent, který mimo jiné teď vydal skvělou desku s Annet X.

7krát3. Ptalo se tě na to milion lidí, já už jsem se tě na to taky jednou ptala. Je to osobní kód, víme, ale zajímá mě, co pro tebe číslo 21 vůbec znamená?

Pro mě je to číslo důležitý právě v té kombinaci „7 krát 3“. Ty čísla do sebe prostě zapadají. Je to pro mě něco jako vnitřní kód. Současně je to datum mého narození. A za další mě tato čísla často intuitivně doprovází. Stává se mi třeba, že mám dojet na nějakou adresu a vždycky je tam někde ta jednadvacítka. A když ne, tak je tam kombinace sedmičky a trojky.

Jakou nejdůležitější roli podle sebe v životě zastáváš?

Fyzioterapeut, interpret, zpěvák, otec… To je hodně zajímavá otázka a těžko se na ní dá odpovědět. V širokým slova smyslu jsem něco jako objevitel – sebe sama, světa, souvislostí. A pak taky manžel, muž, vnuk, syn.

• 

• 

• 

Jak se ti zatím kombinuje profese fyzioterapeuta a interpreta?

Časově to je náročný. Snažím se oběma profesím věnovat naplno a dávat jim maximum. Ta vícestrannost mi pomáhá z obou profesí nevyhořet. Pomáhá mi to získat odstup od činnosti, kterou aktuálně nedělám. Nemusím myslet na hudbu, když mám pacienta, zároveň nemusím myslet na fyzio, když dělám hudbu. To je fajn. Já mám jinak studio i fyzio ordinaci v Českých Budějovicích. Tady v Praze tomu dávám jenom ten konečnej třpyt a jas. Samozřejmě kdybych byl tady v Praze, tak by bylo spousta věcí jednodušších a asi by se to dělalo rychlejc. Ale moje životní tempo se hodí spíš do Budějic než do Prahy. Myslím si, že tady by těch večírků bylo tolik, že by mě to asi zabilo. (smích)

A když děláš tyhle dvě věci na plno, co rodina? Stíháš?

Tu musím stíhat. To je obrovskej závazek. Prostě jedu prostě bomby. (smích) Od rána do noci. Největší obětí je spánek samozřejmě.

A spánek je důležitej, Štěpáne!

To je. Dokonce teď vyšla vědecko-populární literatura nazvaná Proč spíme. A je tam srozumitelně popsáno, co znamená spánek z fyziologickýho hlediska. Jeho nedostatečná kvalita nebo kvantita podle různých výzkumů stojí za různými onemocněními – Alzheimer, deprese, srdeční choroby atd. Takže spánek není úplně ztráta času. Doporučuju si to přečíst.

A nosíš si práci někdy domů? Myslím fyzio – má dopady na tvoji náladu?

Jsou pacienti, kterým chci pomoci za každou cenu – studuju jejich problémy, nořím se do celé jejich problematiky až po uši. Pomáhá mi to pak u jiného pacienta se stejnou diagnózou. Pak jsou psychosomatičtí pacienti a těm je těžký pomoct fyzioterapií. Protože problémy s duší u nich často převládají a já nejsem psycholog ani psychiatr. Jejich psychogenní problém se projeví fyzickou bolestí a je těžší jim pomoci na fyzické bázi. A to mě vyčerpává. Stejně tak mě vyčerpávají lidi, kteří svou odpovědnost za své tělo kompletně přehazují na někoho jiného. Třeba na zdravotníka. Takhle to nejde. Každý jsme zodpovědnej za své zdraví a já jako fyzioterapeut jsem tu spíše od toho, abych člověka navedl na správnou cestu zpátky ke zdraví nebo do normálního života.

Slyšela jsem, že jsi chtěl být původně doktor…

Když jsem nad tím jako dítě nedokázal reálně uvažovat, tak ano, chtěl jsem být doktor. Postupně jsem si ale uvědomil, že moje mozkové závity by na tu medicínu nestačily. A kdyby ano, tak bych tomu musel obětovat hudbu a to se mi nechtělo. Také jsem si uvědomil, že chci mít co nejtěsnější kontakt s pacientem. Chci s ním trávit čas, plně se mu věnovat, z čehož mi logicky vyšla právě fyzioterapie.

Je podle tebe hudba lék?

Stoprocentně. Není to lék jenom pro jednotlivce, ale i pro společnost. A tak to bylo vždycky. Společnost si tím často pomáhá léčit žal, nebo prostřednictvím hudby vzdorujeme něčemu, co je ve společnosti špatné.

Takže se ti splnil dětský sen a jsi v podstatě lékařem!

Fakt?

No ano, vždyť léčíš hudbou. Štěpán Hebík – hudební doktor. (smích)

Já hudbu neberu tolik jako poslání. U fyzioterapie to vnímám víc. Díky ní lidem dokážu pomoct. Občas mi ale přijdou i krásný zprávy, že moje hudba lidem pomohla. A to je super. 

Když jsi říkal že hudba byla u vás odjakživa? Řekni mi něco o tvých rodičích.

Moji rodiče se poznali v Plzni na konzervatoři. Můj táta vystudoval lesní roh (to je takový to zatočený) a moje mamka vystudovala příčnou flétnu a učí na základní umělecké škole. Doma se hudba jela pořád. Ještě před revolucí naši měli zásoby skvělé hudby na vinylech, kazetách atd.

Projevovaly se v tobě hudební vlohy už od malička?

Já jsem od 6 let hrál na klavír. Pak se mi někdy kolem 13 let začal líbit trombon. Možná i proto, že na něj hrál můj nevlastní děda. Já ho pak našel ve skříni a strašně se mi líbil jeho zvuk. Nikdy jsem nebyl žádný extra virtuóz. Nikdy jsem nevyčníval, ale vždycky jsem měl – a k tomu mě vedla mamka i táta – dobrej vkus. . A dokážu asi díky tomu elementy v hudbě nějak uchopit a zprostředkovat svou imaginaci skrze svoje songy ostatním.

Zvládl bys mi popsat nějaký tvůj hudební žánrový vývoj?

Pro mě bylo vždycky number one – reggae. Můj táta byl jedním z prvních ambasadorů reggae hudby u nás. První byla nejspíš kapela Babalet, záhy to byl Yo Yo band a pak právě tátův He-band. Takže reggae vliv pro mě byl silný z domova. Ten vibe je pro mě jedinečnej. Jinak jsem jako dítě poslouchal všechny žánry. Později, když jsem byl na gymplu, jsme založili s bráchou a kámošema reggae kapelu Pub Animals. Nejdřív to bylo spíše ska. I když reggae zní hodně easy, tak tomu tak není. Je často mnohem lehčí hrát rychlejší tempo písní než to pomalé. A tak jsme hráli ska a čím jsme byli starší, tím jsme tempo zpomalovali, až jsme se dostali ke stylu dub.
Kolem 20 let mě chytlo R&B. Když už jsem cítil, že se v reggae nemůžu posunout dál – asi to bylo i tím, že jsem zpíval anglicky a začal jsem pociťovat, že narážím na neautentičnost své angličtiny – tak jsem se snažil víc koketovat s češtinou. Nejsem vůbec žánrově uzavřenej, ale reggae a R&B jsou mému srdci nejbližší.

• 

• 

Ty jsi momentální oř ze stáje Bigg Boss label. Ten by měl podle všeho koncem roku 2021 končit. Co to pro tebe znamená a jakým směrem chceš dál směřovat?

Zatím jsem nad tím tolik nepřemýšlel. Momentálně je pro mě důležité, abych pod Bigg Bossem vydával a na to se soustředím. I když se konec labelu blíží, protože rok uběhne jako voda, tak zatím za horizont nevidím a soustředím se na to, co je teď. A Bigg Boss končí, protože dokázali to, co dokázali. A nejspíš vidí, že proto, aby mohlo začít něco nového, musí něco starého skončit. Takže se to možná překlene do něčeho ještě jinýho. A jestli toho budu součástí nebo ne – to se ještě uvidí.

Máš mimo jiné novou kapelu, se kterou jsi tedy bohužel kvůli pandemii vystupoval jen párkrát. Představíš mi ji? Na koho se můžeme těšit, když půjdeme na tvůj koncert?

Ano. Můj kapelník/bubeník je Tomáš Konůpka. Člověk, který založil spousty úspěšných hudebních těles – od Navigators, přes Mydy Rabycad až po Android Asteroid. Dále Igor Ochepovsky – skvělej producent, který má svůj vlastní jazzový projekt a který teď skládá hudbu pro hodně skvělých muzikantů, třeba teď Davida Kollera. Pak je to baskytarista Petr Bidlo, který mě doprovází už z předešlých projektů od Hebandu, kde jsem chvíli hrál s tátou na pozoun, i přes Pub Animals. Petra si fakt hýčkám, protože má vibe, který tady nikdo jiný nemá.
V Národním divadle s náma vystoupil i Ondřej Pivec. Hudebník, který má na kontě 1 Grammy a letos dokonce další dvě nominace. S ním také produkuju nějaký svoje nový písničky, za což jsem strašně rád. Supr, že ses zeptala i na kapelu. Jsou to lidi, kterých si moc cením. Jsou to… srdcaři.

Jak dlouho ti trvá udělat písničku?

Děsně dlouho. Někdy třeba i rok. Je to mimo jiné i tím, že chci mít světovej sound. V českých podmínkách se takový sound dělá trochu jinak než třeba v Americe. Když se podíváš do titulků zahraničních tracků, uvidíš, že se na jednom tracku podílelo třeba deset producentů. (smích)
A každej z nich se stará o jinou část písničky nebo nástroj. A tady se snažím mít všechno pod palcem vesměs já.

Slyšela jsem obrovskou chválu na „Tygrovanej sprej“ – jak od fandů, tak i od lidí, co tomu rozumí. Je to právě tenhle singl, na který jsi co se týče zvuku nejvíce hrdý?

Asi jo. Tam jsme ten zvuk s Ondřejem Žatkuliakem dlouho piplali. A i když to zní jednoduše, je tam spousta nuancí, který působí podprahově a který tomu dávaj šťávu a kouzlo.

Proč jsi přišel s prvním singlem „Promiň“ – tak výrazným?

Protože bylo potřeba dát najevo, co si chci a můžu v rámci interpretace dovolit. Nastavil jsem laťku prostě takhle kontroverzně, aby bylo jasno, že to může někoho pošimrat v podbříšku, rozumíš. (smích) My jsme věděli, že to lidi buď budou hejtovat, nebo milovat. A to se taky stalo. 

Co tě k „Promiň“ inspirovalo?

Asi to, že některý ženský jsou tak hot, že si prostě nemůžeš pomoct.

Všimla jsem si, že si v textech libuješ ve skrytých významech, je to tak?

Vypujčím si jednu myšlenku od Berta (Bert & Friends). Písnička je pro nás jako samostatnej svět. Je to jako kdybys přišla k nějakým dveřím a nahlídla klíčovou dírkou dovnitř. Pouze skrze ní vidíš, co v tom světě je, jak to tam chodí a snažíš se ten svět nějak vtáhnout do sebe a interpretovat ho ostatním. Tak takovou metaforu bych použil taky. S tím se můžu ztotožnit. Vnitřní světy.
Nerad věci v češtině říkám bez metafor. Zní mi to často jako klišé. Tak hledám nějaký jiný způsob vyjádření, který nemusí být pochopitelný na první dobrou.

Který tvůj videoklip tě baví nejvíc?

„Brko a deka“, který jsme režírovali s Benjaminem Buttlerem. Je to točený stylem skryté kamery. I když to tak nevypadá, bylo to pro mě asi náročný natáčení, protože bylo hodně zaměřený na mě a já jsem si musel udržet furt stejnou hereckou pózu. Musel jsem se totálně vymanit z ostatních Štěpánů uvnitř mne. 

Nejčastější outfit za poslední dobu?

Pracuju ve zdravotnickým zařízení, takže bych měl být v bílým. Ale jebu na to a chodím do ordinace v tom, co je mi pohodlný. Třeba takhle. Protože celej den provádím s pacienty nezvyklé věci. S pacienty po mozkových zraněních nebo po mrtvici se třeba válíme se po zemi a učíme se nově orientovat v prostoru a vertikalizovat se. Volný kalhoty a triko jsou mým častým outfitem, ve kterým je i dobře v práci i na cestě do ní.

Nosíš do ordinace i výstřelky, jo?

Někdy jsem spíš fellák a někdy mám náladu vzít si brutálně svítivou bundu. Oblečení je nálada – barvy i střih jsou nálada. Proto není náhoda, když dneska pujdeš ven v šatech a zítra si vezmeš upnutý džíny. Vždycky tě k tomu něco vede. Kromě příležitosti taky to na co máš náladu nebo to, s kým se máš třeba zrovna potkat. Je to součást našeho feelingu.

To je pak v háji, když se máš někam sbalit. Nevíš, jakou budeš mít zrovna náladu. A lidi se pak diví, že s sebou taháme velký kufry. (smích)

Anebo se musíš nafeelovat – náladu si předpřipravit. A třeba nám k tomu to oblečení pomůže.

Takže si pustíš hudbu, nahodíš outfit a už „jsi v tom“. Jdeš si. Pohoda. Klídek.

Přeesně.

Kde si pořizuješ oblečení?

Rád bych se teď zaměřil na to, abych kupoval věci, který vydrží dlouho. Rád bych si do budoucna pořídil nějaký dražší kousky, které bych nosil i několik let. Jinak nemám problém s věcma ze sekáče. Myslím, že to pomáhá k udržitelnosti.

• 

• 

• 

Jak odpočíváš?

Teď vůbec. Díky dětem už pro mě neexistuje takový to posedávání u filmů a vykydlost. Relax nacházím v tom, že si jdu zaběhat. Mám rád běh v lese. To je bomba. Běhám takových 10 kiláčků, to je pro mě akorát.

Když by sis měl vybrat tak spíš hory, nebo oceán?

Tyjo, obojí. Občas chci zavřít oči a být v horách a mít před sebou panoramata a svěží vzduch. A občas zavřu oči a chtěl bych být u moře v plavkách a v ruce mít drink. Záleží. A teď je to… počkej… jo, teď je to to moře. (smích)

Máš ve wishlistu nějaká místa na naší planetě, který bys chtěl navštívit?

Hele když jsem si četl rozhovor s Lukášem Žďárským, tak musím říct, že s nim naprosto sdílím sympatie k severským zemím jako je Norsko. Mám pocit, že tam musím mít nějaký předky – že proto jsem takovej blondýn (teda spíš byl jsem, teď jsem plešoun). A pak mě taky právě lákají východní země jako je Mongolsko, Kyrgyzstán, Kazachstán… tam jsem nikdy nebyl a rád bych se tam podíval. Doufám, že to nebude vypadat, že jsem okopíroval odpověď Lukáše, ale fakt to tak feeluju.

Ještě mi pověz, na co se teď v budoucnu nejvíce těšíš?

Asi na to až vypustím ven ty věci, který chystám!